Boggan
Bylo to ráno jako každé jiné. Mladík vstal, pojedl skromnou snídani a vydal se hnát kozy na pastvu. Pastevectví se u něj v rodině dědilo z otce na syna již po dlouhá pokolení. A věru, nebyl to špatný život. Kozy jsou totiž náramně chytrá stvoření a jen tak něco je neohrozí. Alladin měl tedy spoustu času na přemýšlení a rád se přes den na dlouhé hodiny oddával svým myšlenkám.
Toho dne, když právě dojedl oběd, zaslechl z nedaleké rokle volání o pomoc. I vydal se bez meškání zjistit co že se to tam děje. Pospíchal o to víc, že hlas byl dívčí a zněl jeho uchu nadmíru příjemně. A tu mezi skalami spatřil krásnou dívku. Seděla s nohou zaklíněnou mezi kameny, celá potlučená. Spadla nejspíše z koně, ale po jejím oři nebyla nikde ani stopa. Alladin neváhal a pomohl dívce vysvobodit bolavou nohu, načež ji v náručí odnesl až do svého skromného domu. Tam jí nohu ošetřil a pohostil ji, byť věděl, že kvůli tomu nebude po dva dny jíst nic jiného, než suché placky.
Se západem slunce se k jeho domu přihnala skupina vojáků. Koně jako stodoly, blyštivé zbroje, barevné pláště. Museli patřit samotnému Sultánovi, kdo jiný by si mohl dovolit takto skvěle vybavenou jednotku? Vojáci dívku naložili na koně a dali chudému pasáčkovi za pomoc zlatou minci. Peníze pro něj však nic neznamenaly, mnohem více pro něj byl její úsměv, když se s ním ze sedla loučila.
Té noci Alladin nezamhouřil oka, nemohl na ni zapomenout. Hned ráno prodal dům i stádo a vydal se za ní. Věděl, že jako chudý trhan nemá u Sultána šanci, ale rozhodl se udělat cokoliv, aby získal její ruku. Byl si jist, že její srdce mu již patří, to mu Šehrezádin pohled prozradil.