Velbloudice a služebná prince
Sapfó dnes neměla svůj den.
Dalo by se dokonce říct, že opět neměla svůj den.
Její vlastník si po dalším prohraném dostihu opět rval svůj plnovous a na kolenou proklínal džiny, kteří ho podvedli při její koupi.
Sapfó – velbloudice, bílá jako alabastr – nezúčastněně přežvýkla datli. Starosti onoho malého podvodníčka, jak vydělat peníze, se jí ani kousíčkem nedotýkaly.
Neposlouchala ani nářek ani výhrůžky ani sliby hroyivých muk, kterými jí častoval. Když ale vytáhl karabáč, že ji za její lenost zbičuje, tehdy zasáhla.
Do obličeje Abúova se zasekla pecka datle spolu s mohutnou sprškou velbloudích slin.
„Do očička ne!“ zaúpěl šejdíř a odpotácel se pryč z jejího dosahu.
Po zahnání svého pána Sapfó spokojeně čekala a pozorovala sluneční kotouč líně se plazící po obloze. Nezajímalo ji, kde je v tu chvíli její pán, ani jakou pomstu za své pokoření plánuje.
Těšila se pouze na klidný zbytek dne.
Ale vše podléhá vůli Alláha – a ten se rozhodl ze své milosrdnosti posunout velbloudici do víru událostí, které jí jednou provždy vyženou lenost z těla.
První varování bylo hulákání biřiců a praskání střešních tašek. Někdo se rychle přibližoval po
střeše přilehlého komplexu. Sapfó si myslela, že se jí hluk netýká, ale z omylu ji vyvedl tvrdý dopad mužského těla do jejího sedla.
Velbloudice se vyděsila a z místa, kde lenošila, vystartovala takovou rychlostí, že by její majitel zaplakal, obejmul ji a dal jí ještě jednou šanci prokázat její závodní rodokmen.
Biřice nechali brzy za sebou, ale splašená Sapfó si nic takového neuvědomovala a hnala se rovnou do největšího davu na tržiště.
Kdo nikdy neviděl splašenou závodní velbloudici, dokáže si stěží představit tu paniku, kterou svým příjezdem vyvolala.
Hned na začátku tržiště narazila do stánku s měděným nádobím a řinkot valících se pánviček, kastrólů a pokliček ji vyděsil ještě víc.
Začala kolem sebe panicky kopat a snažila se shodit nechtěného jezdce.
Prodavač pomerančů skončil až po šerpu na opasku ve svém vozíku, vzácné koření z Lemurie bylo rozdupáno v prach a jeden mladík využil chaosu na tržišti ke krádeži prvního polibku od své milované.
Nad vším tím zmatkem a klením se nesl společný křik Abúa a velekněze Slunce:
“Zloděj! Chyťte zloděje!”